5 věcí, které mě na Novém Zélandu překvapily, 1. část

Včera to byly přesně dva měsíce, co se už potloukám po Novém Zélandu, a musím říct, že to strašně letí! Pořád mi připadá, že jsem přiletěla předevčírem. Za tu dobu jsem stihla 3 týdny cestovat po severním ostrově a pak přes měsíc pracovat. Teď si zrovna užíváme Vánoc a volna a chystáme se na další cestování po jižním ostrově, kde nás čekají hory a jezera a nemůžu se dočkat!
Protože jsme tady narazili na pár věcí, které jsme nečekali a nebo nás nějakým způsobem překvapily, rozhodla jsem se sepsat článek a podělit se o ně s vámi.

391d4332d37e5ab21267c9d46595768a

1. VZDÁLENOST

Od té doby, co jsem na Zélandu, tak vzdálenosti vnímám úplně jinak. Dřív, když jsem měla jet někam dál než půl hodiny cesty, tak mi to připadalo strašně daleko – třeba taková 2,5h cesta vlakem do Prahy! Bydlím v centru Christchurch a na pláž to mám autem cca 20min. Doma jsem 20min jezdila do práce, a tady jedu “jen” na pláž! Města tu jsou obrovská a roztahaná – Christchurch má podobně obyvatel jako Brno, ale na rozlohu je asi třikrát větší.

Co se týče jízdy mimo město, kromě toho, že je to daleko, tak tu hraje roli i silnice – po klasické dálnici tu jedete opravdu málokdy, většinou jen kolem velkých měst. Silnice napříč zemí, vedené jako State Highways mají omezenou rychlost 100 km/h, které často ani nedosáhnete, jelikož vás pořád čekají zatáčky. A specialita je one lane bridge – jedete po rovné silnici 100 km/h a najednou most pro jedno auto!

p1017814

2. LIDÉ

Že jsou tu lidi milí jsem slyšela už dávno. Člověk tomu ale pořád nechce věřit dokud to nezažije na vlastní kůži. Není výjimkou, že vás na ulici zdraví úplně cizí lidi, nebo se s vámi začnou bavit. Jednou jsem šla v bundě po městě Tauranga na severním ostrově a najednou mě dohnala starší paní a začala mě tahat za rukáv, že mám krásnou bundu. Pak už to jelo – odkud jsme, kam jedeme, co budeme dělat, doporučení z její strany co se týče cestování apod.

Jak se máte se vás zeptá i prodavačka v obchodě, ale občas už je to únavný. Někdy je to jen ze slušnosti, ale občas to lidi fakt zajímá – ptají se, jaký jste měli den, co jste dělali a tak. Je to docela hezký zpestření, když člověk nejde k pokladně k někomu, kdo se na něj už z dálky mračí, ale jde k někomu, kdo na něj už z dálky volá “Hi, how are you?”. Je dost možný, že je spousta těch úsměvů falešných, ale i tak vám to zpříjemní den.

Jednou se mi stalo, že jsem jela z práce a byla jsem úplně hotová, tak jsem se zastavila pro pizzu v Pizza Hut. Pokecala jsem s prodavačkou, zjistila, odkud je, prohodily jsme pár slov, co v práci a tak, a nakonec jsem dostala k pizze zadarmo hranolky jen tak.

3. DOPRAVA

Pokud nemáte auto, tak jste jednoduše v háji! Ve větších městech veřejná doprava jakžtakž funguje, ale je tu jen pár linek, které vedou napříč městem a je spousta míst, kam se člověk bez auta prostě nedostane. Víceméně každý řidič tu má vlastní auto, které je hrozně jednoduché koupit – stačí se s člověkem domluvit a pak jen zajít na poštu vyplnit formulář o změně majitele, zaplatit 9 dolarů a je hotovo.

Jezdí se tu stejně jako ve Velké Británii vlevo. Když jsem sem jela, měla jsem z toho fakt strach, i když jsem v ČR jezdila autem každý den. Pamatuju si, jak jsme s Lukášem poprvé jeli autem v noci v Aucklandu a pořád jsme se rozhlíželi na všechny strany, protože jsme netušili, odkud se kdo vyřítí. Naštěstí to ale není nakonec tak hrozné a na řízení vlevo jsme si zvykli dost rychle.

V rámci měst se lidé přepravují letecky – a to i do menších měst jako je třeba Napier. Je to mnohem rychlejší a kolikrát to vyjde několikanásobně levněji než autem. Benzín je tu dražší než u nás, vychází na necelých 36 Kč/litr.

Mezi ostrovy se autem dostanete jedině trajektem, zatím funguje pouze trasa Wellington-Picton a cesta vyjde na cca 4 000 Kč.

large-ferries
My jsme cestu trajektem absolvovali 2 dny po zemětřesení, o kterém jste možná slyšeli, bylo vydáno i varování před tsunami pro celé východní pobřeží, ale naštěstí se nic nekonalo. Cesta proběhla v poklidu, i když teda počasí bylo dost hrozné – foukalo jak blázen a pršelo. Trajekt byl ale klidný, až po Cookův průliv, což je kousek mezi ostrovy, kde je otevřené moře, a to teda byla chvilkama sranda, někteří cestující to snášeli dost špatně.

4. ZÁKAZY A REGULACE

Další věc, která mě překvapila, jsou přísná pravidla ohledně alkoholu. Ten se nesmí konzumovat na veřejných prostranstvích, třeba v centrech měst. Bary obvykle zavírají ve 23-1h ráno. Pokud u sebe nemáte nějaký doklad a vypadáte mladší 25 let, tak vám nikde nenalijou. Dokonce to zachází až tak daleko, že když si jdete ve dvou koupit láhev vína, musíte ID doložit oba dva a je úplně jedno, kdo to platí.

Za nalití mladších 18 let jsou opravdu vysoké pokuty a hrozba zavření celého podniku. Dál musí zaměstnanci barů a restaurací monitorovat, jestli zákazník neměl už příliš a pokud ano, tak mají zákaz mu nalít.

Taky tu platí naprostý zákaz kouření na veřejných místech a většina barů a restaurací je uvnitř nekuřáckých, s vyhrazeným prostorem pro kouření venku.

A nebo jsou tu místa ve městech, kam nesmí psi – fotka z města Napier.

15776511_1206478409399287_1476318274_o
5. POČASÍ

Podnebí je na Zélandu mírné a často je přirovnávané k tomu ve Velké Británii. Roční období je tu přesně naopak, jelikož leží na jižní polokouli – teď je v Evropě zima a my máme léto. Léto je tu ale jiné než u nás – to je člověk zvyklý, že bude cca 2-3 měsíce teplo, ale tady to tak není. Počasí se mění každý den a člověk se kolikrát nemůže spoléhat ani na předpovědi. Jeden den je 27 °C a slunce paří a druhý den teplota spadne třeba na 15 °C a je zamračeno a poprchává. Pokud tedy člověk cestuje, musí být připraven na všechno – od tropů po podzimní až zimní počasí (obzvlášť v horách).

Být tady meteorolog je snad nejlepší povolání, protože v 90 % případů budete mít pravdu, pokud řeknete, že bude pršet, nebo svítit slunce, nebo foukat.

Opalovací krém patří k povinné výbavě každého člověka – sluneční záření je tu díky ozónové díře velmi silné a slunce praží jako blázen. V obchodě nekoupíte slabší SPF než 50, pokud svítí slunce tak je nutné se namazat i když nejdete na pláž. Podobné je to i v Austrálii a slyšela jsem i historky, jak jeli lidé na dovolenou se opalovat, strávili dva týdny na pláži (jako to mají v oblibě někteří Evropani) a dovezli si rakovinu kůže. Žádná sranda.

611d1003ef39626100b549369add92a1

Jak jste si v nadpisu asi všimli, pojmenovala jsem ho “1. část”, jelikož těch věcí, co mě tu zarazily nebo překvapily, ať už příjemně či nepříjemně, je víc! Tak se už teď můžete těšit na pokračování.

Co z uvedených věcí vás nejvíc překvapilo? Nebo byli jste někdy na Zélandu a máte na něco jiný názor, nebo vás šokovalo ještě něco dalšího? :)